Zpověď číslo dvě
Dneska mám nějakou psací náladu, takže Vám ještě povyprávím o jednom automechanikovi.
Stalo se to letos v létě. Táta se potřeboval zbavit staré Octavie z roku 1962, kterou kdysi koupil a která od té doby ležela ladem v garáži. Dohodl se tedy s jedním známým z autobazaru, že ho k němu dá do prodeje. Auto ale nejezdilo, a tak jsme museli požádat o odtáhnutí. Přijel mladý, sympatický a usměvavý kluk. Odvezl nám tedy tu starou rachotinu do autobazaru a pak ještě s tátou chtěl domlouvat nějaké kšefty. Můj otec neumí moc dobře česky, a proto Panu M dal mé telefonní číslo a můj e-mail, aby se kdyžtak mohli domluvit přese mě. Pan M pořád po mně pokukoval, ale mně to nevadilo, protože se mi celkem zamlouval.
Pak jsme odjeli na prázdniny a já jsem si s Panem M nezávazně psala přes e-mail. Nejdřív jsme vyřizovali ten jejich kšeft s auty, ale pak mi začal posílat zprávy s poněkud osobními dotazy, jako kolik mi je let, kde jsem studovala, co mám za práci. Patrně si myslel, že jsem starší a já jsem se zase domnívala, že jsem mladší. Když oznámil, že mu je 31 let, zalekla jsem se a úplně se mi znechutil. Tento nepříjemný pocit ještě umocnil tím, že mi volal, nechával hlasové zprávy, bombardoval mě esemeskami. Bylo mi úplně jedno, co dělá, kde je a tak podobně, ale on mé chladné odpovědi nejspíš nechápal. Až když jsem mu neodpověděla na pozvání na kafe, tak mu to zřejmě došlo a dal mi konečně pokoj.
Musím říct, že i když se v podstatě nic nestalo, cítila jsem se velmi nepříjemně a styděla jsem se za to, že jsem flirtovala s o tolik starším chlápkem.
Víte co? Já mám na normální kluky nějakou smůlu či co. Jsem magnet na úchyly.
A co Vy, mé milé čtenářky, máte také podobnou zkušenost? Víte, co platí na normální kluky?